directions_bikeRallye Sudety (95./188 v kat., 229./455 celkově)

Moje poprvé... 🥰
škoda defektu na , asi půlhodina navíc, 2x jsem dofukoval a nakonec stejně musel dát duši kvůli rozbitému ventilku. A předtím jeden kotrmelec na 69. km, ale žiju. Tam jsem se posbíral celkem rychle. Odřená hlava, rameno, předloktí, bok, stehno, koleno i holeň, krve jak z vola :-). Ve sjezdech pak bolela ruka, v ve stoupání zase kyčel. No ale dojel jsem a kvůli tomu jsem tu byl.
Report:
MTB Rallye Sudety se jezdí od roku 1995. Šéf závodu Tomáš Čada trochu naznačoval, že už po 30 letech chce končit, a tak jsem se na poslední chvíli rozhodl, že u toho chci také být. Kdyby náhodou.
Počasí vyšlo parádně, ráno bylo jen 10°C, ale přes den se to pěkně vyhřálo k třicítce a trať byla suchá a pořádně prašná. Trasa mě naprosto nadchla, některé úseky jsem už znal z Primacupů ve Stolovkách.
Nijak zvlášť jsem se nepřipravoval, spíš jsem poslední týden jen odpočíval a i do závodu jsem si řekl, že pojedu od začátku spíš pomalu, abych to v očekávaném parnu nepřepálil. A podle ohlasů dalších účastníků to bylo dobře, hodně lidí trápily křeče.
Prvních 40 km jsem tak pojal spíš jako rozjezd a rozdýchání. Terén tomu napomáhal, z Teplic do Adršpachu a na Zdoňov se jelo po širokých cestách lesem i loukami mezi stády krav.
Pak přibyly průjezdy lesem po kořenech nahoru i dolů až na první mezičas na 40. km v Honském pasu. Dorazil jsem sem kolem 220. místa a když se za chvíli odpojila kratší trasa B, začala pravá sudetská bajkovačka. Jeden prudký sjezd a ostré výjezdy za druhým.
Tady mě závod pohltil a už jsem pouštěl tepy i výš. Ve sjezdech si, jak známo, nejsem moc jistý, ale do kopců jsem kupodivu předjížděl i borce tak o třetinu lehčí.
Nad Božanovem se trasa napojila na mě známou část ze Stolovek. Sjezd i následný výjezd k Machovskému kříži a další sjezd K Zabitému se mi dokonce podařilo vylepšit osobáčky. A na druhý mezičas na 65. kilometru v Machově jsem dorazil na 160. místě.
Následoval výjezd kolem můstků k polské hranici a začaly moje trable. Nejdřív jsem v přejezdu z Bludného kamene trefil předním kolem vyjetou kolej od traktoru a následovalo parádní salto. Detaily jsem popsal už výše. Trochu jsem se oklepal a volně dojel k hraničnímu INStrailu. Tady jsem poprvé velkou část techniky prošel pěšky, i když při Primacupu jsem tudy letos dokázal projet. Ale jistota po předchozím pádu byla ta tam.
Na občerstvovačce ve Vysoké Srbské jsem vyděsil svým vzezřením zdejší personál. Ale nabídku ošetření jsem odmítl, krev zaschla pod vrstvou prachu a nechtěl jsem se moc zdržovat. To jsem si bohužel nechal na 80. kilometr. Ve sjezdu do Nízké Srbské mi odskočil velký kámen do zadního kola a během pár vteřin jsem jel po ráfku. Žádnou díru jsem nenašel, tak jsem dofoukal a popojel asi 20 metrů a hned zase prázdno. Problém byl ve ventilku, takže mi nezbylo než přehodit na duši. Nakonec jsem se upatlanej od mlíka zdržel přes 33 minut, minulo mě za tu dobu asi 80 lidí.
Chtěl jsem hlavně dokončit a taky si zkusit projet ikonickou Hvězdu. Ta přišla na 90. kilometru. Za skvělého povzbuzování diváků jsem se vrhl do první části, ale rychle mi došlo, že ti lidi tu čekají i nějakou zábavu, takže jsem lehkým přískokem do křoví zastavit před neprudší částí a radši to seskákal pěšky.
Pak následovaly přejezdy přes louky až k Ostaši. Ta nejprudší z nás udělala pěší procesí. Na mezičas za ním v Javoru jsem dodrncal na 233. místě a zbývalo posledních pár metrů nahoru k Bishofsteinu a sjezd do cíle.
Dorazil jsem zbitej jak pes, ale ta trasa byla fakt dokonalá. Před cestou jsem odhadoval, že bych mohl atakovat čas pod 8 hodin. To tedy sedlo na vteřiny. A vzhledem k trablům po cestě je tu prostor pro zlepšení. Tak možná zase někdy. Díky za krásnej zážitek.